V Rusku se 9. - 12. 3. konalo 10. mistrovství světa v zimním plavání. Příliš lidí nepřekvapilo, že právě na tomto šampionátu byla rekordní účast závodníků, protože v Rusku je otužování velmi populární. Celkem se na start postavilo 1275 plavců ze 42 zemí. Závodilo se na tratích 25, 50, 100, 200 a 450 metrů.
Já se přihlásil pouze na delší tratě 200 a 450 m. Očekával jsem totiž, že na kratší tratě může přijet téměř jakýkoliv rychlý bazénový plavec a z důvodu velmi vysokého startovného na každou disciplínu, jsem se chtěl zaměřit na to, kde cítím svoji největší sílu.
Bazén
Nečekalo nás nic jednoduchého. Proto, aby se mohl v Ťumeňu takovýto závod konat, musel být v zamrzlé řece (poblíž centra města) vyřezán bazén. Tloušťka ledu byla více než půl metru, takže to muselo dát organizátorům spoustu práce. Ti ještě po zkonstruování celého bazénu (délky 25 m a šířky 10 plaveckých drah) neměli zdaleka vyhráno. Bazén jim ve velkých mrazech přes noc zamrzal, proto si museli vzít na pomoc speciální vířiče vody, které tomu zabránily. I tak se na nás při slunci třpytila ledová tříšť, které bylo nejvíce z rána. Proto to často měly ženské kategorie o trochu těžší, jelikož startovaly vždy před námi. Nebylo tedy výjimkou, že po doplavání měl člověk doslova pořezané ruce. :)
Teplota vody se pohybovala od 0,0 do 0,5 °C. V ničem studenějším jsem zatím neplaval, takže jsem byl na svoji premiéru velmi zvědav a trochu i nervózní.
Závod
Přiletěl jsem ve čtvrtek ráno, den před svým závodem na 200 m. Podíval jsem se na závod na 100 m VZ, abych viděl, co můžu další den asi očekávat. Když jsem viděl ty rychlý časy ve své kategorii (tj. 100 m kraulem za 57s, při startu z vody bez kotoulových obrátek), říkal jsem si dvě věci: Ještě že jsem se na stovku nepřihlásil a že na těch 200 m to bude sakra těžký.
V den závodu se ale ze startovní listiny ukázalo, že na 200 m si už moc bazénových chlapců netroufne. Každopádně jsem ale kromě jednoho Rusa nikoho neznal, takže jsem netušil, do čeho jdu. Věděl jsem jen jedno - nějakou placku urvat prostě musím. :)
Připadalo mi to jako na pravých plaveckých závodech. Patnáct minut před svým startem se všichni závodníci z rozplavby sešli v zahřívacím stanu kousek od bazénu. Zde si 2 mladé slečny každého odfajfkovali z jejich seznamu a postupně nás řadili podle plaveckých drah. Poté jsme přešli ke svým blokům, každý kdo uslyšel své jméno a národ, hrdě zvednul ruku směrem k naplněným tribunám. Na pokyn se lezlo po žebříku do vody. Stihl jsem jen dvakrát narychlo ponořit hlavu, pak už jen pár vteřin pozornosti...
Start! První půlku závodu jsem byl poměrně dezorientovaný, ledová voda mi svírala plíce a já se nemohl dostat do tempa. Pohyboval jsem se na 3. - 4. místě. Druhá stovka už byla lepší, trochu jsem se srovnal a myslím, že jsem i o něco zrychlil. Dohmátl jsem bez jakéhokoli vědomí o umístění, proto se rychle rozlížím kolem sebe. Zaznamenal jsem u bloků pouze jednoho plavce. Chachá, vyšlo to! Ze druhého místa jsem byl nadšený...
Později jsem se ale dozvěděl, že mi zlato uniklo o pouhé 1,5 vteřiny, byl jsem drobet zklamaný, protože jsem věděl o svých rezervách. Zároveň mě to ale povzbudilo na další den, protože na 450 m bych měl mít šanci si to všechno vynahradit a zabojovat o nejcennější kov.
Na 450 m se vydali už jen ti nejodvážnější/nejotužilečtější, což se projevilo především na startovní listině, kde opět pár jmen ubylo. Tušil jsem, že mým největším soupeřem bude Rus Gregori Ermola, kterého znám ze závodů v Číně.
Před startem jsem se cítil dobře, věděl jsem o dost více, do čeho jdu, a věřil jsem si. Když ale naši rozplavbu hlasatelka představila a já spatřil především jen ve své dráze souvislou 10 metrů dlouhou vrstvu ledové tříště, trochu jsem znérvóznil. Bral jsem to ale s humorem a uklidňoval se, že soupeři budou mít určitě to samé nebo ještě něco horšího na druhé straně bazénu. :)
Zazněla siréna a já se vydal vstříc 18 délkám bazénu. Začal jsem celkem rozvážně, aby mi vydržely síly až do konce. Zároveň jsem se ale snažil držet tempo s ostatními a nic nepodcenit. Rychlost určoval Gregori na vedlejší dráze, já se držel o půl záběru zpět a vyčkával. Věděl jsem, že můj čas ještě přijde. Naplánoval jsem si to na obrátku po 350 m. Nakonec to ale nebylo až takové maso. Soupeři sami postupně odpadali a i můj hlavní soupeř z Ruska ztrácel po 300 m pomalu svůj dech. Můj nástup byl proto o dost výraznější. Závěrečných 25 m jsem sice mohl už jen vyplavávat, ale já přijel na Sibiř závodit, proto jsem udělal pravý opak. Po poslední obrátce jsem ledovou vodu silně rozvířil nohama a polozmrzlé ruce, v kterých jsem pomalu ztrácel cit, jsem roztočil jak mlýnská kola. Dohmátl jsem v čase 5:37 a stal jsem se mistrem světa. :)
Ještě jsem ve vodě chvíli počkal, abych poblahopřál svému největšímu konkurentovi Gregoriovi a pak už jsem rychle lezl z vody. Následovaly gratulace od kamarádů z českého týmu. Cenil jsem si, že velká část z nich v době mého závodu stála u bloku a fandila, ačkoliv organizátoři připomínali, že má povolení jen jeden z nich.
Ceremoniál
Závod na 450 m VZ byl pro českou výpravu vůbec nejúspěšnější. Deset se nás ten den postavilo na start a 5 cenných kovů jsme sebrali. Lucka Leišová, Zuzana Kouřilová a Ivan Landa získali ve svých kategoriích bronzové medaile. Zlatou medaili získala Dana Zbořilová.
Vyhlašování výsledků a předávání medailí jsem si moc užíval, protože nevím, jestli se mi ještě někdy něco podobného povede. Hrdě jsem stál na nejvyšším stupni a v rozpažených pažích mi vlála česká vlajka. Chybělo mi už jen si poslechnout českou hymnu, potom by to bylo dokonalé.
Děkuji všem za podporu a gratulace, ať už osobně nebo na sociálních sítích. Moc si jich cením. ;)
